Následující den, v neděli 1. června, jsem si zajel na tradiční soutěž RCEO do Uničova. Obě soutěže měly řadu víceméně shodných parametrů. Skoro stejný počet soutěžících – něco málo přes 20. Víceméně stejné větrné počasí. Stejné startovné (100,-Kč), stejný počet základních letů (5) a zhruba stejnou dobu trvání, pokud nepočítám finále u stopalcovek.
Tím však podobnosti končí – následují rozdíly. V Polance bylo „samoměření“ a přestože se pořadatel slitoval a soutěž se lítala většinou na 5, vyjímečně na 6 startovišť, byl to pro řadu soutěžících dost švunk. Odlítat svoje lety, měřit časy, běhat s lístečky, postarat se o svoje nádobíčko a semtam prohodit pár rychlých slov s kamarády. Prakticky jsem se celou soutěž nezastavil. Žádný čas na sledování letů soupeřů, promýšlení nějaké taktiky nebo jen tak na kafrání, srandičky a kontakt s přáteli. Na tohle moc času opravdu nezbývalo. Tak trochu vázlo vydávání průběžných výsledků, takže celou soutěž jsem vlastně neměl žádný přesnější ánung, jak na tom vlastně jsem.
Po příjezdu domů jsem měl pocit, že jsem absolvoval nějaký podivně zašmodrchaný sen, ze kterého si pamatuju jen nesouvislé útržky. Kromě toho musím sebekriticky přiznat, že jsem poondil skoro vše, na co jsem šáhnul. Počínaje technickými problémy s vyžilými éry, přes taktické chyby až po čistokrevnou smůlu, která se jak známo vždy neomylně dostaví, když člověku teče do bot. Výsledkem bylo umístění na chvostu startovního pole a celkově rozpačité pocity – tuhle soutěž jsem si opravdu moc nevychutnal.
Takže v neděli jsem vyjížděl do Uničova poněkud rozladěný. Hned po příjezdu na plochu nás ale vítal šéf pořadatelů slovy: „Dáte si kafe? Voda zrovna vaří… Jo a je tam bábovka a jabkový závin, tak si vemte,“ a mi bylo jasné, že to bude opravdu to pověstné jiné kafe. Před maringotkou se zavěšenou výsledkovkou vybudované posezení, samozřejmě časoměřiči a vše ostatní, jak má být. Kromě samotného lítání pak spousta víceméně volného času, buď na kus řeči, nebo sledování výkonů ostatních. Celou soutěž průběžně doplňované výsledky dávaly dobrý přehled o dosažených výkonech, případně možnost komentovat všelijaké úspěchy nebo lapsusy ostatních borců. Během dopoledne se navíc začaly linout vůně z grilu, a tak za chvíli už většina účastníků hodovala na kotletkách, případně vyplachovala mastnou hubu pivkem.
Dále rozvádět výše uvedené téma asi netřeba. Jen pro pořádek chci zdůraznit, že pořadatelé obou soutěží se docela činili, ale každý nějak jinak. Zajistit soutěž se spoustou startovišť a závislou na výpočetní technice, ozvučení, tisku průběžných výsledků a podobně není ani jednoduché, ani levné. Jen provoz elektrocentrály přijde na pěkných pár stovek a instalace nezbytného technického zázemí se neudělá sama. Ale uspořádat soutěž RCEV jinak vlastně ani nelze.
Jen mi pořád vrtá hlavou, jestli ta technická, potažmo finační a organizační náročnost RCEV není pro národní kategorii poněkud zbytečný luxus. Pro standardní uspořádání soutěže RCEO není ke zpracování výsledků nezbytná ani kalkulačka. Žádné přepočty, snadná orientace v průběžných výsledcích nezatěžující pořadatele. Žádné finálové lety, vše z jedné vody načisto. Možná i proto si kromě RCEO získává v poslední době velkou popularitu kategorie RCVS, kde je rovněž organizační náročnost zredukována na minimum, stejně jako nároky na pořizovací cenu vybavení (hlavně modelů).
U nás v klubu jsme celé dilema rozsekli jednoduše – soutěže, vyžadující instalaci výpočetní techniky, prostě pořádat nebudem.
Ondra Matula, 5. 6. 2014
